Zahraniční výstavy 2002

Nitra  17. března  2002

Výstava v Nitře patří k těm, na které se dobře jezdí. Cesta z Prahy po dálnici do Brna a pak na Bratislavu pěkně utíká, a na trase přes Hodonín, Holíč, Senicu, Trnavu až do Nitry bývá v neděli ráno minimální provoz. Když trošku přišlápnete plyn, za 3,5 hodiny jste na místě. Výjimečně jsem do Nitry odjížděla sama, bez manžela (ten doma opatroval naše sedmičlenné štěněcí nadělení z Haliparku), s Markétou Chrtkovou jako spolucestující, a s autem Jitky Hořákové a dvěma novofundlandy v zádech. Na rozdíl od jiných výstav jsem sebou nevezla oblečení na případnou účast ve finále. Vzala jsem si jen "lepší blůzku", pro případ, že by mi něco udělalo čáru přes rozpočet. Měla jsem jen dvě velmi neskromná přání - CAC pro Akima i Gessi a brzkou cestu domů za štěňátky. 

Hned po ránu nás v Nitře čekalo překvapení. Na výstavním katalogu i na diplomech pro všechny účastníky výstavy se skvěly dvě nádherné interšampionky našeho plemene - Evita a Ellie Modrý květ pana Pospíšila, za což patří vedení výstavy velké poděkování. Taková propagace plemene byla, po včerejším odvysílání Miláčků s módní přehlídkou, nádhernou tečkou za víkendem "o naháčích". V hale "K" trošku přituhlo - byla tu hrozná zima. Dlážděná podlaha, průvan a jediný pruh koberce ochladil i naší náladu. Psíky jsem vyvenčila a provedla po kruhu ve svetřících a vrátila je do vyhřáté klece. Byli mi opravdu vděční, zachumlali se do kožešinky a dali jasně najevo, že dokud nezajistím vytápění, nemám je tahat ven. Před začátkem výstavy jsem se z cestovního džínového oblečení převlékla do "pracovního". Červené sako, černý rolák, černé kalhoty i boty jsou pro mě téměř totéž, co pro dělníka montérky. Byla jsem mírně překvapená, že se dívky, slečny i paní kolem mě začaly, i přes vytrvalé chladno, objevovat v upjatých kalhotách, v lehkých blůzkách a tričíčkách s výstřihy. Naopak ony na mě vrhaly pohledy, v nichž se zračilo cosi o slabosti mého ducha. Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat. "Náš dnešní pan rozhodčí prý má rád pohledy na některé přesně jmenované partie a podle jejich kvality i uděluje tituly", poučily mě vzápětí soupeřky. Smutně jsme sjela pohledem svou hruď, zarovnanou do saka: "No, nedá se nic dělat, já tu mrznout nebudu". A přes sako jsem si navlékla ještě teplou fleesovou bundu (tu jsem samozřejmě před vystavováním sundala). 

Posuzování začalo včas. Marně jsem se snažila vzpomenout, jakým způsobem pan rozhodčí Šaradín pracuje (setkala jsem se s ním na NV v Brně asi před třemi roky a výstava ve mě nezanechala žádný zapamatovatelný dojem, vyjma lehkého šimrání v zátylku). Co nás čeká dnes, to se ukázalo už při posuzování pěti boston teriérků, kteří byli na řadě před číňánky. Rozhodčí nechal psa oběhnout kruh, došel ke stolu, sedl si a psa nechal postavit před sebe. Přitáhl si ho blíž za přední nohy, aby mu ve vzdálenosti "z očí do očí" viděl na zuby (a ty kontroloval poměrně pečlivě). Pak ho chmatem přehodil do postoje z boku, natáhl mu zadní nohy dozadu a znovu couvajícího psa ještě několikrát přitáhl k sobě. V duchu jsem si představovala, kolik číňanů mu ukousne nos nebo procvakne ruku. Než jsem své chmurné úvahy dovedla do konce, už jdeme na řadu. 17 naháčů a 16 labutěnek (33 celkem) je na výstavu s CACem velmi pěkný počet. Až po přejímce jsem si všimla, že má Gessi v katalogu přidělené kouzelné startovní číslo - rovný 1000. Akim měl také povedené - 990. Mezi dorostem se předvedlo několik nových štěňátek i mladých, bohužel z mého osobního pohledu evropské konkurence téměř neschopných. Miniaturní velikosti, slabé kostry, starší typy. Měla jsem dojem, že dívám na výstavu v roce 1991 a vybavila se mi i definice pro sousloví "týrání chovem". Nevyrovnanost typů v plemeni byla víc než zjevná. Na jedné straně moderní pevné kostry, elegantní hlavy, mohutné osrstění a na straně druhé přesný opak. Tituly pan rozhodčí rozdal komu se dalo a nezadal ani jednu známku VD. Jeho občasné komentáře nebudu ani rozepisovat ani komentovat. Přestože oba moji psi dopadli výtečně a sama si nemohu stěžovat, pro příště zážitek z podobného posuzování oželím. Pravdou je, že žádný číňan pana rozhodčího nekousl, ale že by pro ně bylo tohle posouzení příjemným zážitkem, o tom si dovoluji mírně pochybovat. Na stole dokázali stát bez větších problémů jen asi čtyři psi a o mnoho více práce měli majitelé i s ostřílenými výstavními matadory. S mým názorem můžete, ale také nemusíte souhlasit. Jeďte na podobnou výstavu a dejte mi vědět, jak se podobné posuzování líbí vám.

Velice milý byl počin vedení Nitracanisu, protože na nejlepšího naháče a na nejlepší labutěnku čekal speciální zlatý pohárek. Nejlepším naháčem se stala Gessi Modrý květ, nejlepší labutěnkou Aress Pupo-Haichi a tihle dva se utkali i o titul BOB, který byl zaslouženě zadán psovi. Kdyby jen pan rozhodčí tušil, jakou mi udělal radost, že jsme nemuseli v Nitře čekat až do večera! Chtěla-li bych se pokusit o žert, pak bych napsala, že vyzývavější oblečení a "výstřih" zabral až v soutěži o BOB. A jak řekla za kruhem jedna paní mě: "Vy můžete chodit třeba v pytli, vy máte krásné psy a proto vyhráváte!" Tolik perličky z výstavy. Sbalili jsme věci, vyvenčili a za slunečného počasí pelášili ku Praze. Mě a psíky čeká zasloužený tří týdenní odpočinek bez výstav a pak 6.4. MVP v Norimberku, potom Wieselburg, České Budějovice, Lysá nad Labem, Banská Bystrica ...... Tak zase brzy nashledanou (na našich stránkách ale "volno" nebude, protože chystáme opět moc a moc nového).

Posuzoval: Jaroslav Šaradín (Slovensko)
Čínský chocholatý pes bez srsti

Čínský chocholatý pes osrstěný

* Henry Modrý květ splnil podmínky Slovenského šampiona mladých a Kikiana Kitiko od Zlaté Samanty  podmínky Slovenského šampiona. Dvojnásobně blahopřejeme majitelce Magdaléně Hudákové. Podmínky SSK splnil též Arees Pupo-Haichi.
* Pár čínských chocholatých psů Claudio a Claire z Jasné hvězdy majitelek Byrtusová + Kňážková obsadil 2. místo v soutěži o Nejkrásnější pár. Též jim patří gratulace.

18.3.2002 Libuše Brychtová